Když Rudolfu Hrušínskému mladšímu před více než dvaceti lety zavolal režisér Dušan Klein s nabídkou nové seriálové role, herec měl okamžitě jednu zásadní připomínku. Měl ztvárnit starého, trochu nerudného dědka, jenže sám se tehdy cítil příliš mladý a plný energie na to, aby se do podobné škatulky nechal zavřít. Klein ho však s nadhledem uklidnil, že čas všechno zařídí. Dnes, kdy se Hrušínský blíží osmdesátce a Vlastimil Pešek patří k posledním velkým pamětníkům úplných začátků Ulice, dostávají tato slova až nečekaně silný význam.
Tehdy se cítil příliš mladý na dědečka
Na úplném začátku netušil, jak velkou část života s Vlastimilem Peškem nakonec stráví. Když mu Dušan Klein roli nabízel, Hrušínský reagoval s humorem a připomínal, že je mu teprve kolem padesáti a na nějakého starého dědka si rozhodně nepřipadá. Režisérova odpověď byla jednoduchá: ono to přijde. Tehdy šlo o vtip mezi dvěma kolegy, po více než dvaceti letech ale herec sám připouští, že ona chvíle skutečně přišla.
Z jedné role se stal kus života
Ulice vstoupila na obrazovky v září 2005 a Rudolf Hrušínský byl u toho prakticky od samotného začátku. Jen málokdo tehdy mohl předpokládat, že seriál bude pokračovat ještě v roce 2026 a že Vlastimil Pešek zůstane jednou z jeho nejznámějších tváří. Z původně nerudného pana domácího postupně vyrostl dobrácký, vtipný a někdy tvrdohlavý muž, kterého si publikum oblíbilo právě díky jeho nedokonalostem. Pešek nebyl bezchybný – byl lidský.
Diváci s Peškem zestárli, aniž si to možná uvědomovali
Dvacet let je dost dlouhá doba na to, aby se změnila celá jedna generace. Lidé, kteří začínali Ulici sledovat jako studenti, dnes mohou mít vlastní rodiny, zatímco ti, kteří už tehdy byli rodiči, řeší úplně jiné starosti než v roce 2005. Vlastimil Pešek mezitím zůstával součástí jejich televizního života. Měnilo se jeho okolí, vztahy i příběhy, ale známý hlas a charakteristický humor Rudolfa Hrušínského vytvářely pocit, že některé věci jsou pořád na svém místě.
Jenže dvacet let není možné obejít ani před kamerou
Herec otevřeně přiznává, že natáčení dnes vnímá úplně jinak než v prvních sezonách. Tehdy dokázal během jediného dne zvládnout deset, dvanáct, někdy dokonce patnáct obrazů a obrovské množství textu. Vedle toho pravidelně hrál v divadle, chodil na tenis a ve volných chvílích vyrážel na Šumavu na pstruhy. Energie, která mu tehdy připadala samozřejmá, je dnes vzpomínkou na období, kdy tělo dokázalo téměř všechno.
Dnes stačí dva nebo tři natáčecí dny a přichází únava
Právě tady získává Hrušínského vyprávění mnohem osobnější rozměr. Nesnaží se předstírat, že se nic nezměnilo. Dnes už natáčí podstatně méně, v divadle vystupuje jen několikrát a přesto cítí únavu, kterou dříve neznal. S typickým humorem hledá jednoduché vysvětlení – blíží se osmdesátce. Za lehkou poznámkou je ale cítit obyčejná pravda, kterou jednou pozná každý: chuť pokračovat může zůstávat stejná, jen tělo už požaduje jiné tempo.
Právě proto má každá jeho nová scéna jinou hodnotu
Vlastimil Pešek už nemusí být přítomen v Ulici tak často jako v jejích prvních letech. Paradoxně právě díky tomu může jeho každé další objevení působit silněji. Fanoušci vědí, že Rudolf Hrušínský už nemusí přijímat takové pracovní vytížení jako kdysi, a každá nová scéna je proto malým návratem k člověku, který seriál provází prakticky celou jeho existenci. Není nutné, aby byl Pešek v každé epizodě. Stačí, když přijde – a Ulice je na chvíli zase tou starou známou Ulicí.
Za dvacet let ale nezmizela jen energie mládí
Při pohledu zpět Rudolf Hrušínský nevzpomíná pouze na množství práce, které kdysi zvládal. Vybavují se mu především lidé. Během více než dvaceti let prošlo Ulicí obrovské množství herců a někteří kolegové, s nimiž kdysi stával před kamerou, už dnes nejsou mezi námi. Čím delší historii seriál má, tím více se jeho minulost přestává skládat pouze z natočených epizod. Stává se také kronikou skutečných lidských setkání, přátelství a loučení.
Na některé kolegy se nezapomíná
Hrušínský ve vzpomínkách zmiňuje například Hanu Maciuchovou, Danu Syslovou nebo Martina Hofmanna a zdůrazňuje, jak velké štěstí měl na skvělé herecké partnery. Právě lidé, se kterými se během dlouhých let na place potkával, jsou podle něj jedním z hlavních důvodů, proč u Ulice vydržel tak dlouho. Nejde tedy jen o samotnou roli Peška. Za ní existuje více než dvacet let skutečných vztahů a vzpomínek, které televizní divák nikdy nemohl vidět celé.
Ateliéry se změnily a Peškův svět už není stejný
Když člověk pracuje na jednom projektu více než dvě desetiletí, začne si některá místa spojovat s konkrétními obdobími života. Kulisy pro diváka představují pouze byt, chodbu nebo hospodu, pro herce jsou ale také místem, kde strávil stovky pracovních dnů. I proto mají změny v ateliérech pro dlouholeté členy obsazení jiný význam než pro někoho, kdo přišel teprve nedávno. Každá zmizelá kulisa připomíná, že seriál musí pokračovat dál, i když jeho minulost zůstává v paměti.
Z „nerudného dědka“ se stala jedna z duší Ulice
Vlastimil Pešek přitom na začátku rozhodně nepůsobil jako postava, u níž by člověk automaticky očekával dvě desetiletí divácké lásky. Byl nevrlý, tvrdohlavý a dokázal lidem kolem sebe pořádně zkomplikovat život. Postupem času ale diváci poznávali také jeho druhou stránku – humor, dobrotu, starost o blízké a obyčejnou lidskou zranitelnost. Možná právě proto se z něj stal jeden z těch hrdinů, které publikum nevnímá jen jako postavu, ale skoro jako starého známého.
Čas nakonec dal Dušanu Kleinovi za pravdu
Je v tom zvláštní ironie. Před více než dvaceti lety Rudolf Hrušínský protestoval, že je na starého dědka ještě příliš mladý. Dnes se této vzpomínce může zasmát úplně jinak. Čas, o kterém tehdy režisér mluvil jen žertem, skutečně přišel. Jenže spolu s ním přišlo také něco, co tehdy nemohl předvídat ani jeden z nich – Vlastimil Pešek přežil stovky dějových zvratů a stal se jednou z tváří, bez nichž si mnoho dlouholetých fanoušků Ulici téměř neumí představit.
Hrušínský už nemusí nic dokazovat. Přesto stále přichází před kameru
Ve své kariéře vytvořil Rudolf Hrušínský mladší řadu výrazných filmových, televizních i divadelních rolí. Ulice je však specifická tím, jak dlouho ho provází. Po zdravotních problémech a s přibývajícím věkem už musel jiné pracovní nabídky omezovat, Peškovi ale zůstává věrný. Sám říká, že se nyní cítí dobře vzhledem ke svému věku. A právě skutečnost, že se na natáčení stále vrací, ukazuje, že k tomuto seriálovému světu má vztah, který už dávno překročil hranice obyčejného angažmá.
Nejdojemnější věta přišla nakonec
Když Hrušínský mluví o lidech, které během let v Ulici potkal, je znát, že právě společné chvíle pro něj znamenají možná více než počet natočených epizod. Říká, že práce se skvělými kolegy byla jedním z důvodů, proč u seriálu vydržel tak dlouho. A pak přidává jednoduché přání: doufá, že ještě nějakou dobu vydrží. V několika slovech se tak potkává únava člověka před osmdesátkou s chutí herce, který ještě nechce za Vlastimilem Peškem definitivně zavřít dveře.
Fanoušci si dnes možná přejí jediné
Nemusí dostat patnáct scén denně jako před dvaceti lety. Nemusí stát v centru každého velkého příběhu a dokazovat, že zvládne tempo mladších kolegů. Pro mnoho diváků bude úplně stačit, když se Vlastimil Pešek čas od času znovu objeví, pronese některou ze svých typických poznámek a na několik minut připomene historii, na které Ulice vyrostla. Protože čím déle seriál pokračuje, tím cennější jsou lidé, kteří si pamatují jeho úplný začátek.
Před dvaceti lety se smál, že žádný dědek není. Dnes má jedno přání
Rudolf Hrušínský mladší dnes otevřeně přiznává, že natáčení už není tak snadné jako kdysi. Energie ubývá, pracovní tempo muselo zpomalit a některé tváře, s nimiž prožil nejkrásnější roky na place, zůstávají už pouze ve vzpomínkách. Přesto z jeho slov není cítit touha všechno uzavřít. Naopak. Když vzpomíná na kolegy a na více než dvacet let strávených v Ulici, stále se vrací k jedné naději – že ještě vydrží. A pro fanoušky Vlastimila Peška může být před startem 22. sezony jen málo krásnějších zpráv.
Sledujte oblíbený seriál od pondělí do pátku od 18:30 na Nově, celé díly Ulice najdete i na nova.cz.
