Diváci kritizovali Lexíka celé měsíce. Ve 22. sezoně Ulice přijde změna, kterou u Nyklových nepřehlédnete

Lexík Nykl dokázal v poslední sezoně vyvolat mezi diváky emoce, jaké by od tak mladé postavy čekal málokdo. Jeho odmlouvání, hodiny strávené u počítače a stále ostřejší střety s Lumírem přivedly část publika až k velmi tvrdé kritice, která bohužel někdy mířila i na samotného mladého herce. Teď ale přichází změna, která může celý pohled na Lexíka převrátit – ve dvaadvacáté sezoně ho už nebude hrát Filip Hornyak. Do rodiny Nyklových vstoupí v této roli Gabriel Petr Klener, jenže samotná výměna tváře ještě rozhodně neznamená konec problémů.

Lexík se změnil a diváci si toho všimli

Z malého kluka postupně vyrůstá dospívající chlapec, který začíná stále intenzivněji zkoušet hranice svých rodičů. Nechce jen poslouchat příkazy, chce rozhodovat sám o sobě, a když se mu něco nelíbí, dokáže to dát velmi hlasitě najevo. Pro Lumíra je takové chování obtížné přijmout, protože svého syna stále částečně vidí jako dítě, které potřebuje vedení. Lexík se ale začíná vidět úplně jinak – a právě mezi těmito dvěma pohledy vzniká stále větší propast.

Kritika však postupně překročila hranici samotné postavy

Je pochopitelné, že divák může mít seriálovou postavu rád nebo ji naopak nemůže vystát. U Lexíka se ale část reakcí začala obracet také proti Filipu Hornyakovi, který jej ztvárňoval. Někteří lidé hodnotili jeho herecké schopnosti velmi tvrdě a srovnávali ho dokonce s legendárním dětským hercem Tomášem Holým. V takovém okamžiku se ale snadno zapomíná na podstatnou věc – herec a postava nejsou jeden člověk.

Je těžké být oblíbený, když máte hrát drzého puberťáka

Lexík totiž nedostal jednoduchou úlohu. Scénář po něm vyžadoval, aby rodičům odmlouval, zanedbával povinnosti, trávil velké množství času u počítače a reagoval podrážděně ve chvíli, kdy po něm dospělí něco chtěli. Taková postava má diváka provokovat, protože připomíná konflikty, které zná mnoho rodičů ze skutečných domácností. Pro mladého herce je ale velmi nevděčné, když publikum začne negativní vlastnosti postavy automaticky spojovat s ním samotným.

Možná právě proto vyvolal Lexík tak silnou debatu

Na jeho příběhu je zajímavé, že nejde o žádného klasického seriálového padoucha. Je to dítě stojící na hranici puberty, které se snaží pochopit, kolik svobody mu vlastně patří. To samozřejmě neznamená, že je každé jeho chování omluvitelné. Znamená to ale, že za drzostí nemusí být jen špatná výchova nebo rozmazlenost – může se za ní skrývat obyčejná potřeba dospívajícího člověka oddělit se od rodičů a zjistit, kým vlastně je.

Lumír na něco podobného nebyl připravený

Pro Lumíra je situace o to složitější, že patří ke starším rodičům. Má zkušenosti, má jasné představy o tom, co je správné, a především chce svého syna ochránit před chybami. Jenže přesně to může Lexík začít vnímat jako omezování. Čím více bude Lumír tlačit na pravidla, tím více může syn vzdorovat. A čím hlasitěji bude Lexík protestovat, tím větší potřebu může mít Lumír přitáhnout otěže.

Kateřina zůstává mezi dvěma stranami

Do tohoto konfliktu vstupuje Kateřina, která se často snaží Lexíkovo chování pochopit a před Lumírovou přísností ho chránit. Právě tady ale vzniká další problém. To, co ona považuje za pochopení dospívajícího dítěte, může Lumír vnímat jako podrývání vlastní autority. A Lexík velmi rychle pozná, že rodiče nemají na jeho výchovu úplně stejný názor.

Kdo je tedy příliš přísný a kdo příliš shovívavý?

Právě tato otázka může být ve dvaadvacáté sezoně mnohem zajímavější než samotné Lexíkovo zlobení. Lumír může mít pravdu v tom, že dítě potřebuje hranice a povinnosti. Kateřina ale zároveň může správně cítit, že příliš tvrdý přístup povede jen k většímu odporu. Ani jeden nemusí být špatným rodičem – pouze každý reaguje na dospívání dítěte způsobem, který vychází z jeho vlastní povahy a zkušeností.

A pak je tu Vilma, která si samozřejmě také řekne své

Rodina Nyklových by nebyla kompletní, kdyby do výchovy nezačala mluvit Vilma. Ta byla tradičně mnohem přísnější na vlastního syna Lumíra než na milovaného vnuka, a právě její návrat může rodinnou rovnováhu ještě více zamotat. Lumír se tak může ocitnout v téměř absurdní situaci – snaží se vychovávat vlastního syna, zatímco jeho matka mu vysvětluje, jak by to měl dělat.

Tentokrát ale diváci uvidí jiného Lexíka

Největší viditelná změna přichází přímo v obsazení. Filip Hornyak už nebude v nových epizodách Alexandra „Lexíka“ Nykla ztvárňovat a jeho místo převezme Gabriel Petr Klener. Pro diváky, kteří byli na dosavadní podobu postavy zvyklí, to bude výrazný zásah. Po letní pauze se před nimi objeví známý člen rodiny, ale s úplně jinou tváří.

Přeobsazení je vždycky risk

Ulice už podobné změny několikrát zažila a reakce publika bývají málokdy jednoznačné. Divák si totiž nespojuje postavu pouze se jménem ve scénáři – zvykne si na její hlas, gesta, mimiku a způsob, jakým reaguje na ostatní. Když se herec změní, chvíli trvá, než mozek přijme, že před sebou stále vidí stejného člověka ze seriálového světa. Někdy změna funguje okamžitě, jindy potřebuje měsíce.

U Adriany se s tím někteří nesmířili dodnes

Článek připomíná například přeobsazení Adriany, kterou dnes ztvárňuje Sandra Nováková. Ani po delší době se část publika s touto změnou úplně nesžila. Je to důkaz, že výměna herce sama o sobě není zárukou pozitivnější reakce. Nový představitel Lexíka tak vstupuje do velmi zvláštní situace – část publika změnu požadovala, ale současně bude jeho výkon od prvních scén velmi pozorně porovnávat s předchůdcem.

Gabriel Petr Klener tak dostává příležitost i nelehký úkol

Na jedné straně má výhodu. Přichází ve chvíli, kdy část diváků změnu vítá a je připravena dát nové podobě Lexíka šanci. Na druhé straně na něj bude od první epizody směřovat velká pozornost. Každé gesto, hádka s Lumírem nebo scéna s Kateřinou může být okamžitě srovnávána. Nový herec tedy nebude pouze pokračovat v existující roli – bude muset publikum přesvědčit, aby Lexíka přijalo znovu.

Jenže nový herec neznamená nového Lexíka

A právě tady přichází možná nejdůležitější detail celé změny. Podle dostupných informací se základní směr Lexíkovy dějové linky nijak radikálně nemění. Naopak. Ve dvaadvacáté sezoně naplno vstoupí do puberty a jeho konflikty s Lumírem budou pokračovat. Diváci se tedy možná dočkali jiné herecké tváře, ale rozhodně ne poslušného chlapce, který najednou bez řečí odloží počítač a začne plnit všechny povinnosti.

Skutečná zkouška teprve začíná

Puberta může totiž všechno, co bylo doposud jen drobným domácím konfliktem, ještě zesílit. Lexík bude chtít větší samostatnost, Lumír bude mít stále větší strach, že nad synem ztrácí kontrolu, a Kateřina bude hledat způsob, jak zabránit tomu, aby se oba od sebe úplně vzdálili. Čím více bude každý přesvědčený o vlastní pravdě, tím těžší bude najít společnou řeč.

Největší problém možná nikdy nebyl v Lexíkovi

Je snadné říct, že dítě je drzé a potřebuje přísnější výchovu. Mnohem složitější je připustit, že podobné konflikty často vznikají ze strachu na obou stranách. Dospívající se bojí, že mu rodiče nikdy nedovolí vyrůst, zatímco rodič se bojí přesného opaku – že dítě vyroste příliš rychle a přestane ho potřebovat. Lumír a Lexík tak mohou křičet kvůli počítači nebo domácím povinnostem, ale pod jejich hádkami se může skrývat mnohem citlivější problém.

Lumír bude muset přijmout něco, čemu se žádný rodič nevyhne

Jeho syn už není malý kluk. To neznamená, že nepotřebuje pravidla, ale způsob, jakým s ním Lumír komunikuje, se bude muset postupně měnit. Autorita založená jen na větě „protože jsem to řekl“ může u puberťáka přestat fungovat. Lumír tak možná nebude bojovat pouze s Lexíkovou neposlušností, ale také s vlastní obtížnou představou, že dítě, které tolik let chránil, začíná mít svět, do kterého už rodiče nevidí úplně celý.

A Lexík bude muset zjistit, že dospívání není jen větší svoboda

Také jeho pohled se ale bude muset změnit. Chtít, aby s ním rodiče zacházeli jako s dospělejším člověkem, znamená přijmout také větší odpovědnost. Povinnosti, škola nebo pomoc doma nejsou jen nástroje rodičovského útlaku. Právě schopnost nést následky vlastních rozhodnutí odděluje dětskou představu svobody od skutečného dospívání. A tuto lekci Lexík možná nebude přijímat vůbec snadno.

Diváci tedy dostali změnu, kterou chtěli. Ale budou s ní opravdu spokojení?

Filip Hornyak odchází a Gabriel Petr Klener přebírá jednu z nejdiskutovanějších mladých rolí Ulice. Pro část publika může být tato změna úlevou, jenže skutečný test začne až ve chvíli, kdy nový Lexík poprvé zvýší hlas na Lumíra, odmítne splnit povinnost nebo se pohádá s rodiči. Teprve tehdy se ukáže, zda problém diváků skutečně spočíval v hereckém představiteli – nebo především v postavě, která byla napsána tak, aby někdy lezla dospělým pořádně na nervy.

Nová tvář, stejná rodina a možná ještě těžší období

Ve dvaadvacáté sezoně se tak u Nyklových nebude začínat od nuly. Lumír zůstává otcem, který se snaží svého syna vést, Kateřina bude dál hledat kompromis a Vilma pravděpodobně opět nebude mít problém přidat vlastní názor. Jediné, co se na první pohled zásadně změní, bude tvář jejich dospívajícího Lexíka. Pod ní ale zůstane stejný kluk, který právě vstupuje do období, kdy se rodiče často stávají lidmi, proti nimž je nejjednodušší bojovat.

A možná právě proto bude tato změna mnohem zajímavější, než se na první pohled zdá. Nejde jen o otázku, zda Gabriel Petr Klener zahraje Lexíka „lépe“ než jeho předchůdce. Mnohem důležitější bude, zda dokáže publiku ukázat i něco za jeho drzostí – nejistotu dospívajícího kluka, který chce být brán vážně, přestože sám ještě neví, kým se vlastně stává. Pokud se to podaří, může být právě kritizovaný Lexík jednou z postav, na které se budou názory diváků ve 22. sezoně měnit nejvýrazněji.

Sledujte oblíbený seriál od pondělí do pátku od 18:30 na Nově, celé díly Ulice najdete i na nova.cz.