Ulici i Ordinaci diváci drsně kritizují, přesto je sledují už přes 20 let. Jejich společný svět skrývá jedno zvláštní kouzlo
Říká se o nich, že jsou nekonečné, vyčerpané a že už dávno nemají čím překvapit. Na internetu lze o Ulici i Ordinaci v růžové zahradě najít komentáře, které si rozhodně neberou servítky. Přesto oba seriály přežily dobu, během níž zmizela z obrazovek řada mnohem lépe hodnocených projektů.
Oba odstartovaly v roce 2005 a po více než dvaceti letech stále existuje publikum, které chce vědět, co bude dál. Ještě zajímavější je, že se mezi nimi během let přesouvala řada známých herců. Když se člověk podívá zpět, zjistí, že Ulice a Ordinace nejsou dva úplně oddělené seriály, ale téměř jeden velký televizní vesmír.
Na internetu dostávají pořádně zabrat
Stačí se podívat na některé uživatelské recenze a člověk získá pocit, že by oba seriály měly být dávno minulostí. Kritici jim vyčítají natahované příběhy, opakující se zápletky i to, že po tolika letech už scenáristé nemohou mít co nového vyprávět.
Obzvlášť tvrdé bývají komentáře na adresu Ordinace. Někteří diváci ironizují už samotný název, jiní otevřeně volají po definitivním konci seriálu. Ani Ulice ale nezůstává ušetřena a často se objevuje argument, že se její příběhy natahují příliš dlouho.
Kdyby člověk znal pouze tyto reakce, mohl by dojít k jednoduchému závěru: publikum už má obou seriálů dost.
Jenže právě tady začíná být celý příběh zajímavý.
Podle hodnocení by už dávno neměly fungovat. Jenže fungují
Nízká uživatelská hodnocení působí na první pohled nemilosrdně. Přesto se zejména Ulici podařilo něco, co se mnoha ambicióznějším seriálům nikdy nepovede – stát se součástí každodenního života části publika.
A právě v tom může být vysvětlení zdánlivého paradoxu. Divák nemusí považovat každý díl za televizní mistrovské dílo, aby se další večer znovu vrátil k postavám, které zná deset, patnáct nebo dokonce dvacet let.
Ulice už pro část publika není jen seriálem, který se hodnotí hvězdičkami. Je zvykem, pravidelným setkáním a někdy možná jen známým hlasem v obývacím pokoji.
A s takovým vztahem se člověk loučí mnohem hůř než s obyčejným televizním pořadem.
Dvacet let znamená víc než tisíce odvysílaných epizod
Když Ulice v roce 2005 začínala, svět vypadal úplně jinak. Někteří dnešní diváci tehdy chodili do školy, jiní zakládali rodiny a další seriál sledovali společně s lidmi, kteří dnes třeba sedí u televize v jiné domácnosti.
Postavy mezitím stárly spolu s publikem. Přicházely nové rodiny, jiné odcházely, děti dospívaly a někdejší nováčci se postupně stávali tvářemi, bez kterých si diváci seriál neumějí představit.
Proto může být snadné napsat, že má Ulice příliš mnoho dílů. Mnohem těžší je změřit, kolik osobních vzpomínek se během těch let k jednotlivým příběhům připojilo.
A možná právě proto má účinkování v Ulici zvláštní význam i pro samotné herce.
Pro nové herce není Ulice ostuda, ale často splněný sen
Zajímavý kontrast vzniká ve chvíli, kdy se internetová kritika porovná s tím, jak o seriálu mluví lidé, kteří do něj přicházejí. Nové tváře často popisují účast v Ulici jako významnou profesní příležitost a někdy dokonce jako splněné přání.
Dává to smysl. Seriál, který se vysílá přes dvě desetiletí, už není jen jedním projektem v televizním programu. Stal se místem, kterým prošly celé generace českých herců.
A právě při pohledu na obsazení se ukazuje ještě jedna zajímavost.
Hranice mezi Ulicí a Ordinací byla totiž během let mnohem tenčí, než si možná někteří diváci pamatují.
Heluš zmizela, ale její tvář diváci nepřestali vídat
Jedním z nejvýraznějších příkladů je Martina Randová. Dnešní diváci Ulice ji dobře znají jako Kateřinu Nyklovou, ale ještě předtím bavila publikum Ordinace jako svérázná Heluš po boku Boba Švarce.
Heluš rozhodně nebyla postavou, kterou by bylo možné jednoduše označit za vzor ctnosti. Sama Randová však dokázala najít něco lidského i v jejích extrémech – touhu po hezkém životě, která jen občas vedla mnohem dál, než by většina lidí byla ochotná zajít.
Když se pak herečka objevila v Ulici, nepřicházela před publikum jako úplně neznámá tvář. Část diváků s ní už měla vybudovaný vztah z jiného seriálového světa.
A rozhodně nebyla jediná, kdo mezi těmito dvěma televizními stálicemi přešel.
Z Kamily se stala Blanka a diváci ji přijali znovu
Podobný příběh má Linda Rybová. V Ordinaci patřila jako zdravotní sestra Kamila k důležitým postavám, zatímco dnes ji diváci Ulice znají především jako Blanku Vránovou.
Blanka si postupně vybudovala vlastní místo mezi oblíbenými postavami a pro část současného publika už může být obtížné představit si Rybovou především v její někdejší roli z Ordinace.
Právě tady je dobře vidět, jak zvláštně televizní paměť funguje. Jeden herec může být pro jednu generaci navždy spojen s jednou postavou, zatímco mladší publikum ho objeví o mnoho let později úplně jinde.
Někdy se ovšem směr cesty obrátil.
Michaela Badinková šla opačnou cestou
Michaela Badinková patřila k výrazným tvářím úplných začátků Ulice. Jako Lenka Drápalová, později Hejlová, pomáhala vytvářet svět seriálu v době, kdy ještě nikdo netušil, že se bude vysílat i o dvě desetiletí později.
Později však Ulici vyměnila za Ordinaci, kde se představila jako doktorka Alena Mázlová. Pro diváky, kteří sledovali oba seriály, tak známá tvář jednoduše přešla z jednoho dlouhodobého televizního domova do druhého.
Její případ zároveň připomíná, jak silně jsou oba projekty propojené. Jakmile začneme hledat další známé tváře, seznam překvapivých spojení pokračuje.
A některá z nich sahají až k úplným začátkům Ordinace.
Amálka a Mojmír měli život i mimo Ulici
Dana Syslová je dnes pro mnoho diváků neodmyslitelně spojená s Amálkou Peškovou. Přesto se objevila už v první sérii Ordinace, kde ztvárnila svéráznou maminku doktora Šebka.
Podobně je na tom Pavel Nový, kterého fanoušci Ulice znají jako Mojmíra Kalinu. Také on má ve své televizní minulosti Ordinaci, kde se jeho příběh dokonce propojil s postavou Dany Syslové.
Pro dlouholeté diváky může být připomínání těchto rolí téměř malou cestou časem. Známé tváře zůstávají stejné, ale jména, vztahy, kulisy i celé životy jejich postav se mění.
A právě tady se možná skrývá odpověď na otázku, proč tyto seriály stále nezmizely.
Možná je nesledujeme jen kvůli tomu, co se stane zítra
Po více než dvaceti letech už Ulice ani Ordinace nemohou stát pouze na otázce, zda je každá nová zápletka originálnější než ta předchozí. Jejich největší síla může být někde úplně jinde – ve známých tvářích a pocitu, že tento svět existuje v televizi téměř stejně dlouho jako některé skutečné vztahy v našich životech.
Samozřejmě to neznamená, že kritika není oprávněná. Po tisících epizodách se některé motivy nevyhnutelně opakují a ne každý divák bude spokojený se směrem, kterým se scenáristé vydají.
Jenže hlasitá internetová kritika a skutečný vztah publika k seriálu nejsou vždy totéž. Člověk si může stěžovat na postavu, nevěřit nové zápletce a tvrdit, že už příště díl nezapne.
A další večer stejně chce vědět, jak to dopadlo.
Dva seriály, stovky postav a kus televizního života
Ulice a Ordinace začínaly v roce 2005 jako dva samostatné projekty. Po více než dvaceti letech je ale spojuje mnohem víc než jen rok vzniku. Herci mezi nimi přecházeli, diváci stárli společně s jejich postavami a některé tváře dostaly v každém seriálu úplně jiný život.
Možná právě proto nestačí podívat se na procenta v internetových databázích a prohlásit jeden či druhý seriál za odepsaný. Číslo dokáže vyjádřit, jak uživatelé hodnotí pořad, ale jen těžko zachytí zvyk, nostalgii nebo vztah vytvořený během tisíců společných večerů.
Můžeme se smát tomu, že jsou oba seriály „nekonečné“. Můžeme kritizovat scénáře a ptát se, co ještě mohou jejich tvůrci po tolika letech vymyslet. Přesto pokaždé, když se vrátí známá postava nebo se objeví herec, kterého si pamatujeme z úplně jiné role, něco v nás zpozorní.
Možná tedy skutečnou záhadou není, proč Ulice a Ordinace ještě neskončily. Mnohem zajímavější je otázka, kolika divákům by po více než dvaceti letech najednou chyběly, kdyby jednoho večera opravdu zmizely z obrazovek.
